DENÍK DERMATILOMÁNIČKY

Krev, vnitřnosti a vůbec celá biologie člověka se mi vždy hnusila a dělalo se mi z toho zle.

Nevím jak, ale pár měsíců zpět mě popadl takový zvláštní nápad- stanu se dermatoložkou.

Ach, jak ironické. Dermatilománička a chce být dermatoložkou.

Jo, kéž by. Kůže mi totiž problém nedělá. Ale škola jo.

A tak se vracím k původní profesi kancelářské krysy.

Ale to není moc tématické, radši vám povím, co se mi dnes přihodilo.

Rozhodla jsem se vyhledat si psychologa a domluvit si návštěvu- a ne jednu. Ono totiž může být pěkné, mít psychologa, kterému můžete věřit, říct všechno a pravidelně se scházet.

Nemám problémy jen se svou posedlostí. Mám obrovský mindrák ze svých uší. Přijdou mi strašně velký. Jako slon. Vlasy nosím pořád rozpuštěné, stydím se za ně a mému sebevědomí to taky nepřidává.

Nejen že mám celé tělo zjizvené, mám i velké uši.

Je to hrozně nepříjmené, když se třeba za vámi hlouček spolužáků směje. Pořád mám pocit, jako kdyby se smáli mě.

Se spolužáky nevycházím zrovna nejlíp. Kluci mi nadávají, i když už ne tak moc a dělají naschvály.

A holky? Těm jsem jen pro smích. Ale někdy se s nimi dá bavit. Já nevím....

A proto bych chtěla psychologa. Kterému bych tohle všechno mohla říct a který by mi pomohl. Někoho, kdo do toho nevidí a kdo mě a ostatní osoby (svým způsobem) nezná.  Chci přestat se svou závislostí. Chci se naučit mít  se ráda. Lépe se naučit snášet posměšky a urážky ostatních.

Začít znovu.

Jedna spolužačka, která snad jako jediná ze třídy si ze mě nedělá srandu ( a kdyby jen ze mě, i z mého kluka a netradičního jména, které chci dát (jednou) své (snad) dceři) za mnou přišla. Zeptala se mě : "Tobě se ty jizvy ještě nezahojily?"

A víte co?

Prostě jsem jí to všechno vysypala. Že to není zlozvyk, ale závislot. A že se chci léčit.

Bohužel ona moc inteligence nepobrala, nerozumněla mi moc. Ale to nevadí. Někomu (kromě vás) jsem to řekla. A je mi líp. A snad i v ní mám trochu oporu.

Tak to by dnes bylo asi vše. Mějte se, Zdíša.